Snad ani kdyby malostranské termitiště lehlo popelem, nezpůsobilo by to na politické scéně takový poprask, jako když minulý týden nečekaně praštil se svým poslaneckým posláním nezařazený zákonodárce Michal Pohanka. Ono ani není divu. V české politice je to totiž už nějakou dobu zařízeno tak, že jeden poslanec »na volné noze« má kolikrát mnohem větší cenu než celé stádo nudných patronů bez špetky tvůrčí fantazie, protože právě na takových osobnostech záleží, které zákony Sněmovnou nakonec projdou a které spadnou pod stůl. Naše dolní parlamentní komora měla do minulého čtvrtka takto vzácných politiků hned celý sedmičlenný »poslanecký klub«, který se Pohankovým odchodem ztenčil o jednoho člena, což může politickými kartami zamíchat mnohem významněji, než kdyby přemnozí spolehliví termiti trávili všechen pracovní čas v poslanecké kantýně.

Proto se také v kuloárech i médiích vede tolik řečí na téma, cože tak najednou za sebou pan Pohanka prásknul sněmovními dveřmi, když jeho důležitost měla teď před českým předsednictvím Evropské unii spíš stoupající než klesající tendenci. Spekulace o příčinách jeho odchodu se nesou ve třech rovinách, to podle toho, kdo je pod nimi podepsán. Socialisté samozřejmě tvrdí, že tomu nemůže být jinak, než že jejich zrádce dostal od modrých trhovců za své zásluhy nabídku, jaká se neodmítá, která však vyžaduje, aby byl čistý z hlediska poslanecké angažovanosti. Středopraví spekulanti zase mají za to, že legendární přeběhlík už nemohl déle snášet řadu měsíců trvající tlak Lidového domu, v němž kromě sprostých urážek nechyběly ani výhrůžky fyzickým násilím. Sám Pohanka pak říká, že jeho návrat k poctivé obživě je dobrovolný a že se k němu rozhodl jednak proto, že nejužitečnější práci pro koalici již odvedl, jednak z toho důvodu, že chce usnadnit dohodu Jiřího Paroubka s Mirkem Topolánkem o klidu zbraní během následujících šesti měsíců.

První dvě spekulace kulhají na všechny čtyři nohy. Premiér by s nabídkou odměny pro socialistického odrodilce jistě raději počkal, protože mu Pohankův hlas bude chybět při ratifikaci smlouvy o radaru. Teorie o stupňujícím se vyhrožování zleva je stejně pitomá. I když už víme, z jakých kruhů se rekrutují Paroubkovy známosti, měli mafiáni dva roky času na to, aby Pohankovi jeho zradu spočítali, aniž by za tím účelem musel jejich kmotr pořádat speciální autogramiádu. Vylučovací metodou se tak dostáváme k závěru, že nejblíž pravdě je verze hlavního hrdiny: Nechci stát v cestě námluvám ministerského předsedy s šéfem demokratické opozice. Moje úloha skončila schválením státního rozpočtu, ke schválení Lisabonské smlouvy ani k ratifikaci smlouvy o radaru už mě pánové Topolánek a Paroubek nebudou potřebovat, protože ani jeden z nich netouží po tom, učinit ze sebe před světem kašpara. Jeden šašek na Pražském hradě Česku k ostudě bohatě stačí.

Je věcí každého z nás, jak takový vývoj politiky přijme. Protože jsou ale Češi už zvyklí na lecjaké kaskadérské kousky svých mocnářů, jistě by přežili i slavnostní chvíli, kdy by se v Lidovém domě i na Jánském vršku současně odhalovaly bronzové sochy Michala Pohanky, jediného opravdového státníka posametové éry, který pochopil, jaké oběti je nutno přinášet na oltář národního zájmu.

Petr Zavoral

Návrat do seznamu příspěvků